| Hráč | E-mail | Mocnost | Umístění | SC | Poznámka |
|---|
 | | Stop | | Rakousko-Uhersko | nepřežil | 0 | náhradník | | Crucian | | Anglie | přežil | 1 | | | petelen | | Francie | vyhrál | 18 | | | DC | | Německo | přežil | 1 | | | Pierre | | Itálie | nepřežil | 0 | | | elnino | | Rusko | přežil | 4 | | | Knihovník | | Turecko | přežil | 10 | |
ODEVZDANÉ PREFERENCE
| T | E | I | R | F | A | G | Aleon | | E | F | R | I | G | T | A | Crucian | | G | E | T | R | A | F | I | DC | | T | R | A | E | F | I | G | elnino | | T | A | G | E | F | I | R | Knihovník | | T | F | E | G | A | I | R | petelen | | I | R | A | E | F | T | G | Pierre | 2017 jaro Situace před vyhodnocením:
 Vyhodnocení:
Francie - Petelen
Padmé – francouzský pohled na průběh partie
1. Východisko
Do partie jsem šel s tím, že se pokusím hrát neagresivně. Nebudu napadat nikoho jako první, počkám až se nepřítel ukáže sám a pokud možno povedu diplomacii bez zrad a podvodů. Konkrétní postupy budou spíše na jistotu, než riskantně. Lepší držet vrabce v hrsti, než nahánět holuba po střeše. K tomu se Francie, která na mě vyšla, skvěle hodí, protože má pro začátek prakticky jistá dvě centra na Pyrenejském poloostrově.
2. Úvod – západní trojúhelník (1901-1905)
Na začátku partie byl francouzský pohled upřený dominantně na Anglii a Německo se snahou krýt si břicho proti Itálii. Před prvním tahem bylo dohodnuto neútočení se všemi třemi sousedy. S Německem navíc dohoda o tom, že podpoří francouzský vstup do Belgie výměnou za budování flotil v Mar i Bre. Což perfektně klaplo.
Pro rok 1902 jsem na žádost Anglie a Německa souhlasil s trojkoalicí, která spočívala ve klidu zbraní mezi námi. Předpokladem trojkoalice bylo, že Francie zaútočí na Itálii. To jsem neměl v plánu udělat. Chtěl jsem přesunout jednotky kam až to dohoda s Itálií umožňovala, aby Anglie a Německo byli v klidu a Itálii napadnout jen pokud Ital napadne mě. Nakonec k vyhlášení války došlo prakticky hned, protože Itálie vstoupila do demilitarizované zóny, protože se obývala flotily vybudované v Mar.
Na jaře 1903 přišla nejtěžší zkouška celé partie. Během války s Itálií se Německo a Anglie obrátili proti mě. Zachránil mě myslím tah Bur-Gas, který byl důsledkem rozhodnutí hrát partii na jistotu. To zabránilo Anglii v obsazení Brestu. Postavení Francie se mi povedlo zachránit blufováním vůči, tehdy úhlavnímu nepříteli, Anglii. Anglie provedla nevyhlášený útok na Německo, Francie ji v tom však nepodpořila a Německá podpora poskytnutá předpokládanému anglického postupu vyšla naprázdno. To vedlo k posílení francouzské obrany v Atlantiku a rozbití koalice mezi Německem a Anglií. Výsledkem bylo dohodnutí koalice Německo + Francie s cílem zničit Anglii. Cenou za to bylo zastavení postupu na Itálii a později ztráta dobytého Tuniska.
Od roku 1904 jsme s Německem společně útočili na Anglii, která neměla šanci tomuto tlaku odolat. Angličan se rozhodl bránit se jen jednomu z nás. Naštěstí pro mě se bránil proti Německu a Francii nechal vstoupit do Anglie. Na německou žádost se Francie zapojila do protirakouské koalice. Aktivně jsem se zapojil do dojednávání míru mezi Tureckem a Ruskem. To se později ukázalo jako velká chyba, protože jejich spolupráce byla základem koalice proti Francii. Itálie byla v tu chvíli na pokraji zničení, ani ne tak díky válce s Francií, spíš proto, že se neubránila Rakousku.
1905 – Francie zradila Německo a dohodla se s Anglií. Toto byla myslím jediná zrada spojence, které jsem se dopustil a jediný prohřešek proti tomu jak jsem chtěl partii hrát.
3. Spojenectví s Anglií - cesta za dominantním postavením (1905-1914)
V roce 1904 muselo Německo, kvůli ztrátě v boji s Anglií, vzdát útok na Rakousko a v roce 1905 přišlo o další území díky mému útoku podpořenému z Anglie. Výsledkem bylo postavení, kdy Anglii zbylo jen jedno domovské centrum, navíc v neubránitelném postavení. Přitom však držela Skandinávii. Anglie byla donucena postupovat podle toho jak bylo rozhodnuto ve Francii. Německo zachránila při životě jen pomoc z Ruska v roce 1906. Z toho vzniklo otevřené nepřátelství mezi Francií a Ruskem.
Na jihu mezi tím došlo ke zhroucení Rakouska, jehož velení ztratilo vůli bojovat. Současně Turecko zaútočilo na Francii bez vyhlášení války.
V roce 1907, v okamžiku zničení Rakouska, proti sobě stály koalice Francie + Anglie o 17 centrech a Rusko + Turecko + Německo o 15 centrech. Postavení bylo vyrovnané, protože Francouzský Terst nešlo bránit. Itala s jeho 2 centry a flotilami ve Středomoří jsem se pokoušel získat na naši stranu, ale bohužel se přidal na druhou. To ho později stálo život, protože Turecko Itálii v obraně nepomohlo.
Vypadalo to na remízu, ale v ruské obraně se při dlouhé zákopové válce podařilo najít skulinku a prorazit.
Ve středomoří byly síly vyrovnané. Přesto se mi, Turek psal o své největší chybě, podařilo proniknout až k břehům Turecka. Vypadalo to na rychlý konec partie s tím, že Francie vyhraje a Anglie bude druhou nejsilnější mocností. Bohužel se to nestalo.
4. Francie sama (1914 – 1923)
Anglie zradila a přešla na druhou stranu. V důsledku toho přišla o své poslední domovské centrum, ale francouzský postup byl všude zastaven. V tuto chvíli stály proti sobě síly Francie - 16 center a čtyřkoalice (Turecko + Anglie + Rusko + Německo) – 18 center. Navíc francouzské Řecko bylo nebránitelné. Mou výhodou byl sever, kde nejsilnější Anglie nemohla budovat a Rusko nemělo žádnou flotilu. Zvolil jsem proto strategii obrany ve Středomoří a v Německu a útoku flotilami ve Skandinávii. Opět nastal dlouhý zákopový boj s jen malými posuny fronty. Povedlo se mi zatlačit anglické flotily dále od ostrovů, neúspěchem naopak bylo vybudování ruské flotily. Čtyřkoalice byla silnější a postoupila v Německu, Středomoří bylo stabilizované.
V tomto období vytvořily asi nejvyhrocenější situace hlasování o remíze. První navrhla tuším Anglie v době, kdy to vypadalo nadějně s francouzským postupem ve Skandinávii. Francie byla proti. Snažil jsem se to tajit s cílem podkopat vzájemnou důvěru ve čtyřkoalici, což se však nepovedlo. Druhé hlasování jsem navrhl já v době, kdy Francie byla na ústupu, ztratila celé Německo a část Skandinávie a byla na 14 centrech, přičemž čtyřkoalice na 20. Po skončení partie se ukázalo, že tento návrh odmítlo Rusko. Až do konce partie jsem byl přesvědčený, že remízu tehdy odmítlo Turecko, které mělo v té době myslím nejlepší pozici ze všech a mohlo reálně pomýšlet na vítězství.
5. Konec čtyřkoalice a cesta za vítězstvím (1923 – 1929)
V době, kdy byla Francie sama prakticky neprobíhala žádná významnější komunikace mezi Francií a někým ze zbylých mocností. Po druhém hlasování o remíze se to změnilo a Turecko s Ruskem byly ochotnější komunikovat. S Ruskem se podařilo dohodnout, že společně zaútočíme na Anglii tak, aby Rusko získalo zpět svá domovská centra. Francie za to měla dostat od Ruska Edi. Byla to ze strany Francie i Ruska hra s ohněm. Rusku to umožnilo stát se silnou mocností, mnohem větší hrozbou pro Francii, než byla Anglie, protože mělo získat zpět všechna svá domovská centra. Myslím si, že Rus cítil šanci na zvrat partie ve svůj prospěch, protože Turecko bylo proti němu nebráněné a ve Středomoří mělo Turecko nad Francií převahu, takže se dalo předpokládat, že tam Francie přesune podstatnou část svých jednotek. Pro Francii byla naděje, že ruské posilování se nebude líbit v Turecku a oba se do sebe pustí. Vsadil jsem na to, že v Itálii ustoupím a ubráním západní středomoří jen se 4 jednotkami proti cca dvojnásobné přesile a ze zisku jsem posiloval sever proti nebezpečnému Rusku.
Jako vítězná se nakonec ukázala moje strategie. Ruský postup poskytl Francii možnost kompenzace ztrát na jihu a čas na přeskupení jednotek. Posilování Francie na severu bylo rychlejší, než ztráty ve Středomoří. V roce 1926 přešla Anglie se svou poslední jednotkou na mou stranu výměnou za přežití (jinak by byla v následujícím tahu zničena). V té době bylo vítězství už jen otázkou času a mohl jsem si dovolit Angličana ušetřit. Následně v roce 1927 Rusko zaútočilo na Turecko bez toho, že by byl dohodnut mír mezi Ruskem a Francií, čímž se zhroutila severní fronta čtyřkoalice a v roce 1928 se otočilo Turecko k obraně před Ruskem, čímž se zhroutila i jižní fronta. V roce 1929 obsadila Francie 18. centrum – Řím, válka skončila a v Paříži se slaví dodnes :-).
Hra začala kolem vánoc 2015 a skončila v dubnu 2017. Trvala tak neuvěřitelných 15 měsíců. Diplomacii jsem si zahrál po cca 10 letech a toto je moje první vítězství.
Děkuju všem soupeřům za skvělou hru. Bylo mi ctí se s Vámi potýkat, dali jste mi pěkně zabrat.
Zejména pak děkuju GM, že to s námi celou dobu spolehlivě vydržel.
Petelen, 1.5.2017
Turecko - Knihovník
Zdravím,
posílám report. Jsou v něm jistě gramatické chyby, nepřesnosti a samozřejmě ne všechny události, ale zkrátka už nemám sil dál psát, takže to berte prosím s ohledem. Kdyby měl někdo nějaké dotazy, výtky, nebo by chtěl něco doplnit, nechť tak učiní. :)
Stanovil jsem si na začátku partie cíl dostat turecké armády na Apeninský poloostrov, obsadit Balkán a ovládat nejlépe i Vídeň. Potud sahaly turecké mocenské zájmy a snad vždy jsem je deklaroval. S touto strategií jsem vstoupil do úvodního vyjednávání a uzavřel dohodu s Ruskem, která nebyl avyloženě spojenectvím, ale spíše vymezením sfér vlivu a společným postupem proti Rakousku. Zároveň se i Itálie měla pustit do Rakouska ze západu. Podle dostupných zpráv však Rusko uzavřelo dohodu v podobném duchu i s Rakouskem, kterou však již první den porušilo. Bylo z toho velké haló a Rakousko vyhlásilo morální válku proti Rusku s tím, že takové chování by se v Diplomacii jako hře nemělo trpět. Přiklonil jsem se na stranu Rakouska a zradou jsem vystoupil proti Rusku (obsazení Černého moře a postup do Arménie). K rakouské výzvě se ještě připojila Anglie a posléze i Německo. Úspěšně jsme Rusko požírali a dostal jsem se až do Sevastopolu s vyhlídkami postupu do Moskvy. Vše probíhalo hladce podle dohody s Rakousem, načež jsem byl Rakouskem obviněn, že jeho pomoci zneužívám, že na něho z rozdělování Ruska nic nezbyde. Kořistnické důvody Rakouska převládly nad morálními a k mému překvapení se s Ruskem spojilo a atakovalo turecké pozice. Itálie svou liknavostí uvízla v klínu mezi Francií a Rakouskem a spěla k záhubě. Proto ač nerad jsem se o pomoc obrátil k Rusku. Došlo k dohodnuté výměně Sevastopolu za Rumunsko a po obnovení základní důvěry jsme se opět pustili do Rakouska. V boji ještě pomohla Francie, které jsem dopomohl dostat se do Řecka. Na druhé straně mapy se zatím děly věci. Došlo k povstání anglických bezpečnostních složek s podporou Francie a Anglie se stala francouzským vazalem. Spolu s Francií začala rozebírat Německo. Já jsem tomu nevěnoval pozornost, neb jsem měl svých starostí dost a navíc jsem neměl nic, čím bych mohl dění ovlivnit, dokud se Rakousko zarputile bránilo. Francie uvolnila neubránitelné řecko, jež jsem vzápětí dostal pod svou kontrolu. Francii jsem ponechání Řecka tuším nikdy nesliboval, nicméně byla to turecká agrese. Rychlým postupem přes Rakousko jsem chtěl udržet Itálii na svých zbývajících pozicích a nepustit dál Francii, která se spolu s Anglií stala největší hrozbou. Rakousko bylo úspěšně zničeno, čímž se mi uvolnili ruce. Itálie se mezitím dostávala do područí Francie. Podařilo se mi však Itala přemluvit k riskantnímu postupu proti Francii a vytlačit Francii na západ od Apeninského poloostrova. Ital to tehdá hrál na dvě strany, ale akce se podařila a Francie ztratila Tunis na úkor Turecka a Apulie se dostala pod italskou nadvládu. Někdy v tu dobu se začala formovat protifrancouzská koalice, do které bylo zapojeno i Německo a jeho poslední zbývající armáda. Postup proti Francii byl koordinovaný s Ruskem a Německem, pouze Itálie pokud vím nebyla informována o podstatných věcech a jednal jsem s ní bilaterálně, neboť jsem nebyl přesvědčen, zda opět neotočí. Rusko si do značné míry hrálo po svém, avšak stále v zájmu protifrancouzské koalice. Itálií se mi podařilo manévrovat, jak jsem chtěl a postupně nahrazoval její pozice svými jednotkami. Nicméně cíl koaliace zůstal stejný – vytvořit patovou linii a držet ji zuby nehty. Mozkem válečných operací koalice bylo do značné míry Německo, jehož brilantním plánem (vytlačení ruských armád z Tyrol a Haliče tureckými armádami) byla vytvořena patová fronta. Radost netrvala dlouho. S myslí na blízkou remízu jsem udělal svou největší chybu v Padmé a hloupě si nepokryl Iónské moře, ze kterého mě Fracouz vytlačil. Hrozil totální rozpad Turecka, kde bylo několik tipovaček, jež k mému velkému štěstí dopadly dobře. S ruskou armádou, která doputovala až do Arménie, se mi podařilo ubránit a Francouze z výsostných tureckých vod vytlačit. V té době jsme se snažili dostat Anglii na svou stranu. Vsadili jsme vše na jednu kartu a zkoordinovali s ní svůj postup. Vše se povedlo podle plánu a v protifrancouzské koalici chyběla už jen Francie. Poté jsme se už jen přetlačovali o bývalé Německo, Skandinávii a Itálii a snažili se vytvořit patovou linii. Vše směřovalo opět k remíze až do roku 1923, kdy Rusko napadlo koaličního spojence Anglii a obsadilo Petrohrad a Moskvu. O Rusku jsem si nedělal iluze, ale tímto činem prakticky znemožnila šance na remízu. Osobně si myslím, že Rusko zkrátka přecenilo své síly. Remízu chtělo, ale až bude v lepší pozici, čemuž nasvědčují i otevřené archivy z hlasování o remíze, kdy se mé podezření potvrdilo. Nicméně jistý jsem si Ruskem nebyl. Nevěděl jsem, jestli se vrhne i na mne, nebo ještě zkusí hrát na remízu. Ochrana Turecka jako takového byla proto pro mě přednější, než remíza a vyslal jsem jednotky z fronty do zázemí. S Francií a Německem jednal o ukončení bojů a rozdělení území. Plán byl vytvořit patovou pozici na Apeninském poloostrově spolu s Německem a zbytek volných jednotek poslat na hranice s Ruskem. Stalo se však nedorozumnění v komunikaci s Francií. Jedna depeše Francie Turecku o potvrzení dohody o neútočení nebyla omylem poslána (čemuž věřím), a proto jsem jednal, jako by nebyla, díky čemuž jsem se dostal do Piedmontu. Vše se posléze vysvětlilo, avšak situace už byla jiná. Probíhala opět snaha vytvořit patovou linii. Šance byly velmi malé (vždy předpokládaly nějakou chybu Francie), ale jiskička naděje tam byla. Proto mě překvapil nenadálý zákeřný ruský útok, který snad všichni považují za sviňárnu. Dohodl jsem se proto s Francií, že jí předám Řím do dvou let, čímž jí umožním vítězství. Chtěl jsem během té doby proradného Rusa vytlačit ze svého území a uhájit svoji pozici. Francie dodržela dohodu a umožnila mi se ubránit. Vytáhl jsem si ruskou kudlu ze zad a vrazil ji Rusovi kam Slunce nesvítí. Skončil jsem tak nakonec vlastně v pozici, na kterou jsem od počátku mířil a jsem tak se svými 10 centry velmi spokojený.
S pozdravem,
Knihovník, Turecko Situace po vyhodnocení:
 |
