2014 jaro Situace před vyhodnocením:
 Vyhodnocení:
von Stichen - Rusko
Milí spoluhráči,
děkuji Vám za hru a Tobě, Shako, za kočírování partie.
Níže si přečtěte ruskou zprávu.
Zahájení
Pепортаж ministerstva zahraničí byla první rok směskou skličujících a povzbudivých zpráv. Moje čelo zvrásnil nervózní Rakušan, který se objevil v Haliči, i krach petrohradského gambitu moskevské armády, jež stanula tváří v tvář soustředěné anglické severní moci. Oproti tomu úsměv kouzlil počáteční západní kurz německé flotily a italská agrese v Rakousku. Na podzim jsem proto vydal směsici neutrálních a usmiřovacích rozkazů, načež vybuchla bomba. Přesněji řečeno, depeše admirála Kolčaka, který seděl uprostřed Černého moře.
Nejvyšší velení, plné důstojníků, jejichž věk byl nízký jako jejich ambice vysoké, se rozhodlo na této příležitosti postavit strategii a vybudovat mocenskou základnu Velkého Ruska na území od Murmanska po Sýrii podle vzoru tažení cara Jana, známého též jako balada Gertruda. Sultán měl být ukonejšen budováním v Moskvě a následně bez milosti zaříznut, jak se také stalo.
Raná hra
Leč než mohl ostatní velmoci odfouknout jako staré listí, byl nadechující se ruský obr zasažen pěstí na solar plexus. Uprostřed úspěšné anatolské ofenzívy přišel rakouský úder na Rumunsko, následovaný třemi roky rakouských šťouchanců a naschválů. Ministerstvo zahraničí zpracovalo několik studií Rakušanova chování, kvůli němuž se všechna území podunajské monarchie nakonec stala součástí italského království, ale uspokojivé vysvětlení nenalezlo.
Pro samoděržaví z toho vyplývalo, že přes skvělé výkony jeho jižních jednotek bylo zkrátka příliš slabé na pevnou obranu proti Rakousku a vítězství v Turecku. Čím dál hlasitěji se ozývaly hlasy, že se mají třebas navázat mírové hovory se Sultánem, hlavně pro Gospodina vybřednout z toho tureckého tekutého písku a udržet Rusko reakce schopné. S nimi se hádali Velkorusové, ohánějící se vojenskou příručkou cara Jana a tvrdící, že ještě rok, ještě rok a bude dosaženo převahy a vítězství. Souhlas jsem dal válečným štváčům, neboť možnost dojednat s Tureckem přátelský mír jsem viděl jako minimální s ohledem na to, co jsem mu provedl. Vytrváme do konce, sladkého, nebo hořkého.
Zatímco jsem se bil s Tureckem a Rakouskem, Balkánem se blížil Ital. Původně vítaná pomoc se vzteklými sousedy, měnící se v čím dál větší hrozbu. Na jednu stranu totiž, čím blíže Ital byl, tím více slábl Rakušan i jeho výpady. Na stranu druhou, čím blíže byl, tím méně času jsem měl na zformování pozic před jeho skvělou, námořně-pozemní mocí. Dva faktory působící proti sobě. Jak on zvedal meč, já sílil.
Přes božské velení ruského důstojnického sboru bych to nikdy nemohl stihnout, kdyby mi nepomohly dvě vnější události. První byl pud sebezáchovy nebohého Turka, který v rozhodující chvíli ustoupil po mém útoku do italského území. Druhou bylo francouzské „znepokojení“ nad gambitem italské flotily, která, zatímco zelená válečná mašinerie se valila na Ukrajinu a do Turecka, samojediná vyplula do západního Středomoří. Rychlosti francouzské reakce se vyrovnala pouze její velkolepost. l´Armée de terre a Marine nationale do posledního vojáka a minolovky ponechala Německo s Anglií jejich osudu, aby se zjevila u břehů Itálie.
Nebyl jsem zdaleka silný, to ne. Ale po turecké eskapádě už Ital Turkovi nedůvěřoval, a tento písek v soukolí jejich spolupráce spolu s novou francouzskou politikou mi umožnil po dlouhých pěti letech shrábnout úrodu mé velkoruské strategie a stabilizovat jih s tureckým územím jako součástí mojí říše.
Zato na severu, na severu se táhly chmury dlouhé jako arktický den. Moje umanutost vítězstvím v Turecku mě stála ten poslední ždibeček sil, který jsem si mohl dovolit stáhnout odjinud, a ještě o něco více. A tak zatímco Angličan nejprve přijal „Peace for our time!“ moji úvodní usmiřovací nabídku, a chvilku mě ve Skandinávii i bránil před Němcem, netrvalo dlouho a chtivost mu zaslepila zrak. Anglický vládce vyměnil skandinávské status quo za spojenectví s Německem a vidinu Petrohradu. Bohužel, přecenil jak svoji sílu, tak Kaiserovu velkomyslnost, a byl svým novým „spojencem“ zanedlouho zrazen, načež ztratil Norsko a s vypětím všech sil dlouhá léta bránil Severní moře. Já potom byl na severu slabý tak, že jsem i skomírajícímu Albionu musel přenechat Petrohrad a s ním odevzdat i možnost jednoduché cesty k budoucímu vítězství.
Střední hra
Byl rok 1907 a carské síly ovládaly pobřeží Černého moře a téměř celé území Ruska. Německo stagnovalo ve válce s Anglií. Itálie se musela vypořádat s Francií před branami. Jako další krok bylo tudíž schváleno vyvalit se na Balkán a hrnout před sebou protivníka pouhým množstvím. Tato strategie záhy ztroskotala, neboť na Balkán, je-li ovládán jedinou velmocí, se bez překvapení prostě vyvalit nedá. Sáhodlouze jsem se tedy natahoval přes Halič do Čech, abych někde někdy zrušil tu správnou podporu a strčil do těch dveří prst. Bez úspěchu. Ital byl na Balkáně takřka nerozlousknutelný. V o to horším stavu nicméně stál na Apeninách na frontě francouzské, nabízeje teskný pohled na šťavnaté plody padající do francouzských kapes. Naštěstí pád Říma konečně vyvolal určité turbulence na italském generálním štábu, který byl tak laskavý, že ode mě nejprve odvelel pryč námořnictvo, načež zrušil i sousedící pozemní jednotky, takže jsem byl i já přizván ke stolu.
Balkánské dědictví na dohled, čím dál palčivější se stávala otázka anglického Petěrburgu. Podařilo-li by se mi jej totiž obsadit a následně s flotilou nebo dvěma posunout frontu ještě kousek na západ, ruský válec by se stal jednoduše nezastavitelným. Situace však vyžadovala extrémně citlivý přístup. Moc ve Skandinávii ležela od roku 1905 v německých rukou a rozmíška mezi mnou a Angličanem mohla snadno vyústit v pouhé nahrazení jednoho petrohradského okupanta druhým, lokálně ještě silnějším. Věnoval jsem tedy několik let diplomatické ofenzívě, jež měla přesvědčit britskou admiralitu, že Rusko si sice přeje v Petrohradu nahradit anglickou armádu ruskou, ale toliko proto, aby mohlo dále a snáze pomáhat svému spojenci. Získat Petrohrad a uchovat dobré vztahy s Angličanem. Obsadit Balkán a pak se vrhnout na slabšího z dvojice Itálie / Německo, případně na oba.
Závěrečná hra
Ta strategie mi přijde skvostná, když na ní hledím ještě teď. Máte-li velkou představivost, dovedete si proto představit řev, který se nesl z mojí pracovny, když ve chvíli obsazování Balkánu a Petrohradu proti mně obrátil veškerou moc Němec. Brzo, příliš brzo se Kaiser probudil! Já měl zvednutou ruku s dýkou nad jeho zády a ten klikař se v poslední chvíli otočil! Ten chlap mi bez pardonu sebral vítězství.
Šance na postup na severu přestaly existovat, když Angličan využil situace a sebral zpátky Petrohrad. Co víc, ruské vnitrozemí bylo ohroženo německou Barbarossou v Livonsku, Prusku a Slezsku. Pouze balkánská a turecká základna budily sebedůvěru. Nejvyšší ruské velení rokovalo tři dny a flexibilní carští důstojníci přišli s dalším plánem. Spoléhaje na pevnost balkánské pevnosti, kterou nám před několika lety předvedl Ital, a na zabezpečený týl v Turecku, mělo se Rusko začít naoko hroutit pod německým úderem. Varšava a Moskva? Německé! Černý agresor přemalovává mapu. Pozor Francie, pozor Anglie, strážci rovnováhy, pomoc!
Cílem bylo pasivitou a prohrami vylákat Německo za patovou linii, jen tak mimochodem se přitom etablovat na Apeninském poloostrově, a ve chvíli, kdy ostatní začnou Kaisera vnímat jako hlavní nebezpečí a postaví se proti němu, přejít z pasivní neúspěšné obrany do aktivní, zbořit jeho jednotky na mé straně patovky, tu následně oslabenou prolomit a dostat se tak blízko osmnáctému centru, jak jen to bude možné.
Jak se ukázalo, nejdůležitější předpoklad se ukázal jako naprosto mylný. I když jsem poctivě odevzdával jedno území za druhým, Němec se nikdy nestal celoevropskou hrozbou, a to proto, že zatímco na jedné straně přibýval, na druhé z něj začal ukusovat Angličan. Ani Ital ani Francouz neudělali chybu a nenechali mě obsadit Itálii. Stál jsem oproti ostatním navenek pořád silný a poslední hořící nadějí pro mě byla anglická politika žraní.
Konec
Můj plánovaný říšský hegemon se nakonec během mrknutí oka složil jako domeček z karet, strhnuvši ze mě veškerý pláštík nevinnosti. Pokud by ostatní zůstali přátelé a padl návrh na remízu, přijal bych. Že se tak nestalo, za to patří můj upřímný a hluboký dík Angličanovi. Snadnost, s jakou obsazoval německá centra, mu zvýšila apetit. Když se pustil do Francie – posledního garanta italské existence a remízy – na Rudém náměstí se tři noci nešlo spát.
Francouz odplul zachraňovat svůj život a Ital se proti mně vrhnul do hrdinského útoku na bodáky, načež se přes něj přelilo ruské moře. Angličan s Francouzem se haštěříc, odměnu v podobě závěrečné pohody bylo možno završit v roce 1917.
Ještě jednou Vám děkuji za hru a těším se na viděnou v příštích partiích!
von Stichen, Rus
************************************************************
Grtek - Německo
Zdravím GM a všechny hráče,
gratuluji panu von Stichen k vítězství, děkuji GM za vedení partie, děkuji i všem ostatním protihráčům za vytvoření zajímavé partie.
Z partie jako takové mám dost rozporuplné pocity. Dlouho se mi v ní dařilo, ač jsem myslím nezačal strategicky nejlépe, ale v koncovce mě pak dost zklamal postoj Anglie, myslím, že způsob její koncovky byl dost neadekvátní způsobu bodování.
Na začátku hry jsem si neurčil žádný cíl, kam budu směřovat, koho ze soupeřů zničit, určil jsem si spíše "sféru vlivu", centra v německém sousedství, která chci obsadit. Benelux, Dánsko, Švédsko, poté Norsko.Ve chvíli, kdy jsem nějakého z těchto center dosáhl, neměl jsem důvod s hráčem, v jehož držbě bylo původně, dále válčit. Vzhledem k tomu, že jsem Belgii získal již v prvním roce, nechtěl jsem tedy žádné další spory s Francií, naopak se daly předpokládat konfrontace s Ruskem a Anglií. Kupodivu, Rus a Angličan mi neustále nabízeli spolupráci, naopak Francouz byl i přes nepatrné vyhlídky postupu zarputile nepřátelský.
Poté, co jsem obsadil tuto svou "sféru vlivu", vyplynulo, že nejsnazší postup bude směrem do Anglie. Doufal jsem, že dosud nepřátelský Francouz přijme lehkou možnost zisku pár SC a že si Anglii nějakým způsobem rozdělíme. Francouz místo toho zahrál na podzim 1905 krásný tah, kterým podpořil anglickou flotilu do Severního moře, a který myslím zachránil Anglii kůži a tím výrazně ovlivnil celé další směřování partie. Tím se můj postup de facto zastavil, s Anglií a Francií jsme drželi jakési patové linie a šance k nějakému průlomu nebyla.
Naštěstí poté Francouz začal stahovat jednotky proti Itálii, čehož jsem mohl využít k postupu. Rozhodl jsem se tedy válčit s oběma svými západními sousedy naráz a oba je porazit. Hru pak výrazně ovlivnila (v můj prospěch) také anglická chyba v tazích (zde byl myslím GM poněkud příkrý, pokud na ni v obecné rovině předtím Anglii neupozornil). Myslím, že v tu chvíli jsem měl sílu za stabilních politických podmínek Anglii i Francii skutečně porazit. Jenže podmínky samozřejmě stabilní nebyly. Ital se rozhodl výrazně ustupovat Rusku, když zrušil obě své balkánské armády, Rus měl rázem velký prostor k územní expanzi jak směrem na jihozápad, tak ale i na sever do Skandinávie, a hrozilo, že nastane situace, kdy půjde jistě za vítězstvím. V tu chvíli jsem se rozhodl spoléhat na kompetentnost svých dosavadních soupeřů a přenést maximum svých sil proti Rusku. Samotný přesun během roku 1910 proběhl myslím nejlépe jak mohl. Stejně tak Anglie a Francie se chovaly rozumě, Rus byl chycen, nikdo jiný k vítězství nesměřoval, proto jsem zkusmo navrhl remízu. Ta nijak zvlášť překvapivě přijata nebyla (dost by mě zajímalo, kdo všechno hlasoval proti). Dále to tedy vypadalo na válku proti Rusku s tím, že pokud by se situace nějak obzvláště zadařila, mohl jsem ve vzdálené budoucnosti pomýšlet i na vítězství. Zde jsem však zásadně podcenil Anglii, když jsem zrušil flotilu v Baltu. Přiznám, měl jsem v tu chvíli strach zejména Francie, a stále ještě z Ruska, naopak Anglie vzorně spolupracovala a žádného napadení jsem se v dané chvíli neobával. Až v budoucnu mi došlo, že už možná nikdy nebudu schopen žádnou flotilu zpět vybudovat, a s pouhými dvěma flotilami budu zásadně zranitelný směrem od moře. Toto rušení byla zdaleka největší má chyba v partii, zopakovaná ještě chybným budováním o rok později.
Nicméně spolupráce zatím fungovala, můj taktický záměr byl zbavit Rusko domácích SC, aby v případě razantního postupu na jihu nebylo schopno budovat nové jednotky. Anglie postupně začala obsazovat některá má centra ve Skandinávii. Neměl jsem jí to nijak zvlášť za zlé, byl to logický krok jak posílit své body v remíze, kterou jsem očekával spíše dříve než později, ať už s Italem či bez. Ve chvíli, kdy jsem díky tomuto anglickému obsazování musel rušit dvě jednotky jsem již dosti znervózněl, ba dokonce jsem uvažoval, že zruším takové jednotky, jejichž nepřítomnost by pustila Rusa do středního Německa, aby se už konečně Angličan chytil za nos a přestal útočit. Můj postoj v tu chvíli byl "pustit Rusa co nejblíže výhře, ale aby nevyhrál" - aby Angličan prostě musel přestat útočit, jinak by přišel o všechny body. Až ve chvíli, kdy i přes tuto politiku Angličan stále co nejefektivněji útočil - tedy směřoval k celkové destrukci Německa, změnil jsem postoj na "nechat Rusa vyhrát" - když nemám být součástí remízy já, nebude jí ani Angličan.
V tu chvíli už notně roztrpčen ze hry jsem úplně změnil své měřítko úspěšného zakončení partie - úspěchem bude, pokud Rus vyhraje, neúspěchem, pokud dojde k remíze bez Německa. Naštěstí tedy nakonec partie dopadla úspěšně...
Tolik osobní pohled z optiky Německa. Obecně mám pocit, že šlo o poměrně kvalitní partii, i v porovnání s jinými letošními ligovými partiemi. Všichni hráči si počínali zkušeně, bylo opravdu pěkné na některé tahy koukat. Zvláštní mi přišly pouze dvě již zmíněné věci - ustupování Itálie Rusku v letech 1908 - 1909 (zvláště to rušení 1909) a anglický postup tak od zimy 1913.
Dotaz na všechny mám, jak hlasovali o remíze někdy v tom roce 1910, nebo kdy to bylo, a zda někdy poté uvažovali hlasování o remíze vyvolat, případně jaká byla pro ně hypotetická situace, kdy by chtěli v budoucnu hlasování o remíze vyvolat.
Itálie bych se chtěl dotázat na motivaci k rušení armád v Srbsku a Budapešti v zimě 1909 a na případné jiné zvažované varianty.
Děkuji za odpovědi, ještě jednou děkuji za zajímavou partii.
S pozdravem Grtek
PS: Je krásné, že vyhrál hráč, který v jisté fázi partie kontroloval jen jedno své domovské SC...
************************************************************
Daevin - Francie
Ahoj,
díky Shakovi za bezproblémové řízení partie a všem hráčům za zajímavou hru.
Partii jsem začal standartně. Rozhodl jsem se zkusit expandovat spíše do Německa, protože z mých zkušeností vím, že Anglii si Francie většinou celkem snadno sežere i později. Anglie se bohužel pravděpodobně zalekla mých dvou flotil a přesunula své flotily k mým hranicím. Jelikož jsem nechtěl válčit s dvěma sousedy, rozhodl jsem se pokračovat ve slibně začínajícím tlaku na Německo, doufajíc, že Anglii přesvědčím, že jsem silnější spojenec než Německo. Na jaře 1903 se zdálo, že jsem uspěl. Bohužel Angličan patrně chybně vyhodnotil můj průnik do Kanálu, který měl za úkol neposkytnout možnost ústupu Belgické flotile a podpořil Němce do Švédska. Tím se situace pro mě dost zapikala.
Mezi roky 1904 - 1905 ve mě stále rostlo přesvědčení, že takhle to dál nejde a budu se muset vrhnout na Anglii, nicměně všechno změnila Italská flotila, míříc k mým břehům. Musím říct, že mě to hrozně naštvalo, protože do teď nechápu, jaký to mělo mít smysl. Pokud na mě chce Ital útočit, tak jedna flotila je dost málo, takže to beru jen jako pruzení. Unaven z bezútěšné situace na severu, jsem se rozhodl, že zkusím nechat Anglii s Německem ať si spolu válčí a ztrestat Italskou opovážlivost. Do roku 1909 trvala naše žabomyší válka, ve které jsme si zabírali navzájem domovská centra. Na konci toho roku jsem se neústupem z Říma pokusil naznačit Itálii, že už válčit nehodlám, protože jsem potřeboval řešit invazi z Německa, ta to ovšem následným rušením očividně neakceptovala. Toto rušení mělo velký dopad na celou hru, jelikož umožnilo Rusku
nesmírně zesílit, což si uvědomilo hlavně Německo a začalo přesouvat armády na východ.
Roky 1910-1911 jsem strávil znovu získáním svých základních center a následně jsem se vydal opět k Itálským břehům, nicméně tentokráte s úmyslem pomoci s obranou proti rozpínavosti Ruské říše. V roce 1913 byla mise úspěšně splněna, středomoří bylo podkontrolou Itasko-Francouzské koalice a spolu s úspěchy Německa na severu se zdálo, že by mohlo být možné získat nějaká SC na Balkáně. Vše ovšem změnil Anglický zákařný útok na Německo. Němec byl proti němu v podstatě bezbraný a já jsem mesel začít řešit obranu i na severu, aby mne nepotkal stejný osud, tím se bohužel rozpadla Středomořská obrana a Ruskému vítězství nestálo nic v cestě.
Daevin
************************************************************
Fraglin - Turecko
Díky za vedení partite a obsáhlé hodnocení průběhu - velmi zajímavé i pro mě, který se účastnil jen první fáze. Proto moje postřey nejsou tak dlouhé.
Začal jsem opatrně - nehnal jsem se ani na - Rusko, ani na Balkán. Po prvním tahu mi přišlo, že Rusko by mohlo mít problémy na severu a že by uvítalo na jihu klid. Udělal jsem tedy (z pozdějšího pohledu kolosální chyby), kdy jsem naznačil tahem i budováním, že jdu po na západ, nejspíš po Itálii. Rusko ale chytlo příležitost za pačesy a semlelo mě. Pak už stačil sem tam neobratný strategický tah a Turekco skončilo. Na Ruském vítězství mám tedy vinu i já, kdybych se neudělal na začátku takový kopanec, mohlo být vše jinak - co by, kdyby :-)
F.
************************************************************
Stop - Itálie
Ahoj všem a GM poděkování zvláště.
Byla to pěkná a dlouhá partie a k vašim předcházejícím hodnocením jen několik bodů......
1:Gratulace Rusku hrálo velmi soustředěně a strategicky . Jen si mohl báťuška car odpustit tu samochválu jak schválně prohrával aby naladil ostatní proti mě....to je myslím trošku nadgeniální a hlavně ...stačilo málo a byl by mezi Nepřeživšími....ale jinak je jeho hodnocení velmi přesné a i v tomto bodě mu rozumím jen to trošinku přehání.
2: Moje fatální chyba....po té co se Francouz sice choval spojenecky ale jen se s Anglánem motali kolem ostrovů a po té co jsem měl najednou volnou F tak jsem ji poslal hlídkovat i případně pomoct Francii na Gibraltar. Aby bylo jasné, že to myslím profrancouzsky tak tam jela sama, samojediná. Divoká reakce Francie mě dokonale překvapila a v podstatě rozhodla o partii. Je ovšem otázka co by Francouz udělal kdybych tam nejel....možná by přišel méně bouřlivě ale přece. Další spolupráce jak ji popisuje Daevin nebyla tak úplně ideální , a fungovala by možná přiStandartu, ale takhle pochopit ty náznaky bylo těžké /např "neústup" z Říma/a nakonec po útoku Brita nemožné.
3: bourání v roce 9...no to si přece Němec odpověděl sám....když to Francouz bere takhle tak ať teda vyhraje ten kdo hrál jako férový nepřítel a to bylo Rusko...pokud bych boural jinde tak bych možná pomohl vaší remíze...ale beze mne...a co z toho?!?
4. Pro remízu jsem hlasoval ale pak už o ni neuvažoval...napřed jsem si myslel, že snad i vyhraju, pak už by to bylo trapný
Tak asi tak, ale přesto všechno skutečně pěkná partie, děkuji.
Stop
PS: Snad jen zase ta teorie o bodování partie..... Nepřežil jsem a mám stejně bodů jako ti co prohráli ale Přežili....to je divný, s tímhle já se pořád nemůžu jaksi z historickýho pohledu smířit..... Situace po vyhodnocení:
 |
