PRAVIDLA A INFORMACE

  Úvod
  Diplomatický sbor
  Pravidla pro hry e-mailem
  Pravidla pro GM

  Pravidla hry
  Tabulka sektorů
  Jak psát rozkazy
  Rozdělení mocností
  Ukázková partie

  Ke stažení
  Odkazy
  FAQ

Teorie
  Pojednání o Diplomacii
VARIANTY
  Standard
  Gunboat
  Ancient
  Imperial

  Versailles
  Eskalace
  Great War

Gunboat liga
  Pravidla
  Výsledky 13/14
  Výsledky 10/11

DIPLOMATICKÝ SBOR

  Přihláška do sboru
  Seznam hráčů
  Síň slávy
  Věčné bojiště

  Aktuální pořadníky a informace
  Probíhající partie
  Archiv dohraných partií

LOGIN
Nepřihlášen

hráč
heslo
NOVINKY VALKA.CZ

Richard Sharp: Pojednání o Diplomacii

Úvod: úsměv s kudlou pod kabátem

Pepa dobře věděl, jak se Diplomacie hraje. Dění na desce může vypadat zajímavě, ale je to v okolí desky, kde se během patnácti vyjednávacích minut rozhoduje o osudu partie. Viděl jsem lidi doslova zblednout leknutím, když byly rozkazy čteny; viděl jsem dokonce rány pěstí. Je to ale v každém případě výsledek zákulisních jednání, které za vším stojí.

Velmoci jsou rozlosovány a sedm hráčů odchází od stolu a začíná spolu ve skupinkách rozmlouvat. Angličan vypadá spokojeně – má dobrou obrannou pozici bez bezprostředních starostí; Němec tráví pět minut s Francouzem i Angličanem; Rus horečně jedná, Turek je odhodlaný, Rakušan vyděšený, Ital znuděný, Francouz sebejistý. Následujme Rusa, v tuto chvíli vždy nejvíc zaneprázdněného hráče, jak se pohybuje po místnosti. Má tři bezprostřední sousedy – čtyři, počítáte-li Anglii – a nepříjemně si uvědomuje, že jeho čtyři počáteční jednotky nepůsobí zrovna nenápadně, nehledě na geografické zkreslení mapy, díky kterému to vypadá jako by ovládal polovinu desky, ještě než hra vůbec začala.

Začíná zjišťováním anglických záměrů: „Nějaká šance nechat mě sebrat Norsko v 1901?“ Mám starosti kvůli Turkovi a Rakušanovi, podívej, už mají hlavy dohromady, krysy. Věděl jsi, že Turek byl zasnoubený s Rakušanovou sestrou?“, vymýšlí si Rus. Angličan, který je zasnoubený s Rakušanovou sestrou, odpovídá, že o tom bude přemýšlet na podzim, až uvidí jarní tahy, ale doporučuje Rusovi pro jeho vlastní dobro neriskovat přesun do Petrohradu, nechávaje tak jižní křídlo slabší, než záhodno. Rus mu vážně poděkuje a zakřiknutý pokračuje k Němci.

„Podívej, jsem už v opravdovém průšvihu. Turek si bude příští týden brát Rakušanovu sestru a Angličan jim jde za svědka.“ (tyhle příběhy mají tendenci narůstat) „Pusť mě pro Kristovy rány do Švédska tenhle podzim, jinak proti nim nebudu schopný postavit tu nejmenší obranu. Nikdy mě nenechají sebrat Rumunsko.“

Němec o tom také bude přemýšlet. Bude muset, samozřejmě, zahájit do Dánska, pro svoje vlastní bezpečí, ale to neznamená, že bude nerozumný ohledně Švédska. Ano, samozřejmě ho Rus může považovat za spojence. Demilitarizovaná zóna v Prusku, Slezsku a Baltu? Uzavřeno. Ač potěšený, Rus nemá zvláštní důvod se radovat – bylo by zvláštním úkazem, kdyby se Němec v tuto chvíli tvářil bojechtivě. Otočí se k Turkovi s Rakušanem, kteří ztichnou, když se přiblíží. „Ehm…mohl bych na slovíčko? S oběma? Ano, s každým zvlášť, to bude asi nejlepší.“

„Počkej chvilku,“ řekne Turek. Tiše promluví k Rakušanovi, který důležitě přikývne a odejde za Italem, který smutně popíjí v rohu. „Fajn,“ pokračuje Turek srdečně, „konečně jsme se toho idiota zbavili – pojďme na věc. Takže, doufám, že se nechystá žádný nesmysl v Černém moři.“

Rus vysvětluje svůj nový nápad, kterak jeho jižní flotila propluje do Středomoří, kde se stane cenným přírůstkem tureckých sil. (tento nápad samozřejmě nový není – byl navrhován několika sty nadějeplných Rusů a někdy dokonce Turkem přijat). Rus se rozhovoří o legendární kráse rusko-tureckého Molocha, který sfoukne ostatní velmoci jako podzimní listí; opomene zmínit, že toto spojenectví obvykle končí ruským vítězstvím s Turkem na druhém místě, má-li štěstí. Turek je zdvořilý, ale neústupný: Černé moře musí být na jaře prázdné, nebo není dohoda. „Ok, platí,“ reaguje nakonec Rus s vážným výrazem. Prolhaný had, pomyslí si Turek.

Následně Rus zkusí štěstí u Rakušana: není jednoduché představit obrázek Rakouska a Ruska šířících se ke světové nadvládě, ale Rus dělá, co může. Rakušan souhlasí s tím, že Turek je patologický lhář, kterého je nutné se zbavit a s tím, že nevkročí do Haliče. Vypadá upřímně...jenže jen co se Rus otočí zády, začne zase hučet do Turka.

Italovy nenápadné rysy, lehce poznamenané alkoholem, jsou k rozeznání za opěradlem židle. Odposlouchával. Rus se zoufale probírá krátkodobou pamětí: říkal něco o slizkých zmrzlinářích? Ne. V tom případě je tu velká příležitost. Ital vypadá skutečně nadšený, dojatý, že ho má nakonec někdo přece jen rád. Zaútočí na Rakousko bez odkladů a podrobnosti mohou probrat později. Slyšel Rus, mimochodem, že se Turek rozešel s Rakušanovou matkou? Ti dva jsou na nože – ano, je to naprostá pravda, slyšel to od Němce ani ne před pěti minutami. Rus koupí Italovi velký, velmi drahý koktejl na důkaz svých dobrých úmyslů; Italovi vyhrknou slzy dojetí. Rus je radostí bez sebe, opravdu dobré spojenectví s Itálií je to nejlepší, v co jakýkoli Rus může doufat. Přisoudí to svému zlatému jazyku a strategické prozíravosti. S přátelským pokynutím Francouzovi se odebere napsat rozkazy.

Přišedší čas jarních rozkazů je Ital v bezvědomí odnesen domů a Rus zjišťuje, že podráždil Rakušana, Turka i Angličana; nedá se nyní dělat nic jiného, než přijít s prosíkem, zkusit stát se někoho vozíkem, podívat se na odjezdy nočních tramvají.

Není jednoduché roztřídit rozličné nástroje, které jsou k dispozici hráčům v taktice „mimo desku“ v Diplomacii naživo. Poštovní hra nabízí samozřejmě mnohem více prostoru pro originalitu, jak uvidíme dále. Nicméně, zde jsou obecné zásady, které je dobré mít na paměti při plánování hry.

Osobnosti

Maximálně důležité. Zaprvé je zásadní vědět, jak vypadají jejich vzájemné osobní životy – kdo zná koho, kdo je s kým příbuzný, kdo má koho po krk. Americký kamarád mi kdysi popsal postavení, které bude patrně tím nejlepším, v němž se hráč Diplomacie může octnout: hrál za Německo v partii, kde se Francouz po nějakou dobu tajně těšil z přízně Angličanovy manželky. Němec o tom věděl a Francouz věděl, že Němec ví. Angličan nicméně netušil nic. Nebylo proto pro mě překvapením, že Němec tuto partii vyhrál v rekordním čase za oddané pomoci Francouzovy a k údivu ostatních hráčů, kteří Francouze znali jako bezohledného, na vítězství hrajícího kupce, který by zařízl vlastní matku na jaře 1901, pokud by počítal s tím, že mu to projde.

Někteří ne-hráči, jimž jsem vyprávěl tento příběh, byli šokováni představou, že by Němec mohl ukázat na svého kamaráda Francouze, pokud by se situace vyvíjela v jeho neprospěch: „Je to koneckonců jenom hra.“ Je ale skutečně?

Toto byl samozřejmě extrémní případ. Ale faktem je, že většina lidí bude spíše důvěřovat kamarádům nebo příbuzným před úplnými cizinci. V mnoha hrách, které jsem hrál, jak naživo, tak poštou, byla základní strategie určena těmito faktory a hráč, který si je neuvědomuje, hraje s vážnou nevýhodou.

Je rovněž důležité znát ostatní hráče, nakolik je to možné. Existují hráči, kteří z úst nevypustí lež (těch není mnoho) a hráči, kteří neřeknou pravdu (těch je více). Někteří mají výhru jako svoji hlavní prioritu, jiné může těšit provádět oslnivé tahy a troufalé zrady, i když jim tyto nejsou nezbytně prospěšnými. Možná nejúspěšnější hráč naživo, kterého jsem kdy potkal, je Steve Doubleday, rozložitý, vlídný člověk, známý svou nesmírnou chutí k jídlu, úžasnou žízní a nevyčerpatelnou dobrou náladou, muž kterému je (naneštěstí) takřka nemožné nevěřit. Mnoho zápasících nováčků bylo povzbuzeno jeho přátelskou radou, utěšeno jeho vlídným zájmem, když se nedařilo podle očekávání … a nakonec roztříštěno chirurgicky přesným zásahem v jedinou chvíli, kdy žádná obrana nebo odplata nebyla možná. Po jedné zvláště bezcitné zradě byl Steve napaden rozzuřeným trpaslíkem čtvrtiny jeho velikosti, událost, která se ho značně nemile dotkla. Poklonou jeho laskavosti budiž, že několik obětí dostalo nádavek v následujících partiích (včetně mě). Nepamatuji si, že by někdy ztratil hru, na kterou jsem se díval, nebo hrál.

Je zvláštností hry, že někteří hráči získají reputaci, že jsou nedůvěryhodní; zvláštností, neboť podstata hry vyžaduje, aby všichni hráči byli nedůvěryhodnými. Taková reputace bude hrát ve váš neprospěch pouze v partiích, jichž se účastní vozík. Vozíkem budiž hráč, který nemá zájem vyhrát, snad protože ví, že není dost dobrý a postrádá morální odvahu rozbít spojenectví a riskovat, že zůstane sám, vítězství mu uteče a všichni budou proti němu. Pokud dokážete rozpoznat jednoho z nich brzy a získat ho na svou stranu, partie je vaše: trocha špíny podryje důvěryhodnost vašich rivalů a vy se budete těšit z nepochybně povzbudivého pocitu účasti v alianci, o níž víte, že neskončí… nebo minimálně ne kvůli tomu druhému. Pokud dokážete vyhrát, aniž byste porušili vaši dohodu s vozíkem, tím lépe, bude vám věřit o to víc příště, chudák.

Ryzích zrádců mnoho není: tím myslím chlapíka, který zrazuje pro radost ze zrady, bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Takového hráče je nejlépe se co nejdříve zbavit, podle mého názoru, a to se také obvykle děje. Představuje nepředvídatelný prvek. Jakýkoli hráč, který provede tahy, které jsou jasně proti jeho zájmům, porušuje rovnováhu hry a může způsobit spoušť v dobře připravených plánech. Velmi mladí hráči jsou téměř vždy vozíci nebo zrádci, podle charakteru, a jejich odhalování bývá bolestivá záležitost.

Nerad to říkám, ale téměř všichni diplomaté ženského pohlaví jsou vozíci a žádný zrádcem. To je zvláštní, neboť podle jakékoli módní autority ve skutečnosti neexistují rozdíly mezi muži a ženami, takže fakt, že jsem nikdy nebyl zrazen ženou v jakékoli hře, naživo či poštou, musí být pouhou náhodou.

Odplata

Těsně spojená s problematikou osobností je ta odplat za dřívější ponížení. Málo hráčů natvrdo řekne, „zradil jsi mě v minulé partii, takže teď to dostaneš zpátky.“ Ale je to běžný přístup. Připadá mi, že poukazuje na zásadní infantilitu; dobří hráči berou každou partii jako nový začátek, a přestože si budou pamatovat předchozí nehody a přizpůsobí jim svoji hru, nebudou chovat zášť.

Ještě více vypovídající je otázka pomsty během jedné hry. Existuje typ hráče, který mě dokáže rozlítit nade všechny míry, ten, jehož jsem si zvykl nazývat Obrněnou kachnou. Pokud jej zradíte a jste později zrazeni od jiné strany, nikdy nevyužije příležitosti k obnovení své pozice spojením se s vámi, ale bude trvat na obraně do hořkého konce, i když jste na něj třeba již přestali útočit. Ještě horší je jeho jednání v opačném případě, kdy on zradil vás: přirozeně očekává, že se budete chovat jako on a pokud se pokusíte vyjednat novou dohodu, bude vás ignorovat, i když by bylo v jeho nejlepších zájmech přijmout, protože se vás bojí. Není nic, co by se dalo dělat s Obrněnou kachnou kromě pokusu zaujmout ho jinou hrou, neboť mu chybí cynické schopnosti nezbytné pro tuto. Když jsem se na začátku učil hrát Diplomacii s dalšími nováčky, Obrněná kachna byla pravidlem, ne výjimkou. Bylo to v poštovní partii – 1973BG, kdy mi Pravá cesta byla poprvé vyjevena: provedl jsem zvláště odpornou zradu (ani ne příliš užitečnou, jak se ukázalo) na spojenci, který mi věrně pomáhal po pět herních let. Ztuhlý jsem čekal na další vývoj a pak se ve schránce objevil dopis s dobře známou známkou. S obavami jsem jej otevřel.

„Milý Richarde,“ začínal. „Au! To bolelo. Zdá se, že budu odteď hrát o něco menší úlohu v našem partnerství…“ A pokračoval k diskusi o jistých taktických možnostech pro nadcházející období. Tedy, tento dopis měl dva důsledky: zaprvé, cítil jsem se jako veš; zadruhé, přiměl mě stáhnout čepel, protože jsem zjistil, že vždycky raději dostanu dopis od něj, než od jakýchkoli jiných potenciálních spojenců v oblasti. Tohle je způsob, jak řešit zradu.

Jinou bolestivou osobní zkušeností učiním pointu. V jiné poštovní hře – 1974N, která stále pokračuje, jak píšu a bude pravděpodobně zapsaná jako jedna z nejlepších partií kdy odehraných – jsem měl znamenitý začátek a cítil se ohromně spokojený sám se sebou; byla to mezinárodní partie a úroveň protivníků byla velmi vysoko. Jako Němec jsem byl spojený s Italem, švýcarskou deskoherní autoritou Nickym Palmerem, a ničil mého předchozího spojence, Francii, vedenou respektovaným americkým hráčem Davidem G. Johnsonem. Ofenzíva se vyvíjela dobře, ale zčistajasna jsem si uvědomil, že Nicky z ní dostane víc, než já. Dave jako schopný hráč, za něhož jsem ho považoval, už přicházel s návrhy, že pokud odvolám útok a zaútočím na Rusa, bude schopen Itala zadržet. Souhlasil jsem, poměrně povýšeným způsobem, potěšený, že můžu velkému hráči prokázat laskavost. Inu, Dave okamžitě zatelefonoval Nickymu (výdaje žádný problém v této hře) a řekl mu, že ho nechávám ve štychu. Nechtěl by Nicky taky ustoupit? …Nicky není nic, pokud ne flexibilní, a když přišly rozkazy, čekalo mě nepříjemné leknutí: Dave evidentně upozornil Rusa, který můj útok zadržel levou rukou, a zatímco italská flotila odplouvala do východního Středomoří, zbylé francouzské armády zlomyslně vpadly do mého nechráněného týlu. Nikdy jsem se nevzpamatoval. Byl to ukázkový příklad nejdůležitějšího pravidla Diplomacie: nikdy nepalte mosty. Nechte si možnosti otevřené a nemstěte se před tím, než tu proklatou partii vyhrajete.

Útočné spojenectví

Obecně ve spojenectví nevěřím. Zjednodušují hru, ale také ji značně ubírají na vzrušení oproti velkému stylu všech proti všem, který preferuji. Spojenectvím mám na mysli dlouhodobý stav, v němž jsou dvě velmoci svázané pevným poutem, trvajícím do doby, než je jeden z nich přeruší. To je velmi odlišný stav od ad hoc opatření, jimž dávám přednost, v nichž udržuji dobré vztahy (tedy, poměrně dobré) se všemi a nesázím vše na jednoho koně.

Ujasněme si jedno hned na začátku: permanentní spojenectví s úmyslem ukončit hru remízou ve dvou je naprosto v rozporu s duchem hry. Taková ujednání jsou poměrně častá mezi hráči, kteří pochybují o své schopnosti zvítězit, ale jsou zavrhována těmi dobrými, neboť kazí hru. „Úspěšnost“ těch prvních, pokud vnímáte remízu jako úspěch, je velmi vysoká – přirozeně, neboť jakékoli dvě země, které tyjí z naprosté vzájemné důvěry, musí mít kolosální výhodu, byvše schopné ponechat jednu hranici zcela prázdnou, koncentrujíc v útoku víc sil, než by bylo normálně možné. Není mnoho způsobů, jak to řešit, kromě hraní s jinými hráči.

Neznamená to, že všechny remízy jsou odsouzeníhodné: remíza ve dvou občas přirozeně vyplyne, a remízy ve více hráčích jsou téměř vždy ctihodnými výsledky, kdy všichni udělali pro vítězství vše, co bylo v jejich silách, a nikdo nepředběhl ostatní.

Spojenectví, která nejsou trvalá, etická jsou, i když, jak jsem poznamenal, pořád docela nudná. Budu se těmto častým schématům věnovat později, až budu hodnotit strategické cíle a potenciál jednotlivých velmocí. Nyní se zabývám taktikou – způsoby vedením spojenectví.

V Diplomacii naživo není efektivní komunikace velkým problémem. Hráči si prostě sednou spolu a napíšou rozkazy tak, aby je druhý viděl, načež se bedlivě sledují, aby se ujistili, že papír, na nějž byly rozkazy napsány, bude i tím, z nějž se budou číst. Největší problém tkví ve způsobu opuštění tohoto stavu, jakmile jednou zapustil kořeny. Jeden známý způsob je naškrábat schválené rozkazy co nejrychleji, drže se druhou rukou za žaludek, a pak odsprintovat na toalety. V Diplomacii ještě nebyla prolomena všechna tabu a málo hráčů půjde tak daleko, aby trvalo na tom, že bude doprovázet své spojence i v těchto případech. V uzavřeném prostoru je poté možné napsat novou verzi rozkazů, jež bude odevzdána v poslední možnou chvíli. Pro úspěch je samozřejmě nezbytné, aby byly odsouhlaseny a přísně dodržovány herní časové limity.

Následující bravurní kousek, jemuž jsem jednou padl za oběť, je obzvláště účinný při výměně spojenců. Nový spojenec dostane podepsaný list papíru jasně označený názvem vaší velmoci, obdobím a slovy poslední verze. Nový spojenec (samozřejmě neviděn tím starým) za vás napíše rozkazy, jež odevzdá spolu se svými. Mezitím vy a váš starý spojenec spolu klasickým způsobem sepíšete rozkazy – ve vašem případě naprosto bezcenné. Byl jsem jednou opravdu otřesený, když začal gm číst rozkazy mého spojence, a ta mrcha potichu řekla, „myslím, že se dole objeví ještě další verze, která tyhle nahradí.“ Mějte na paměti, že tento způsob vás nechává napospas opravdu smrtící zradě ze strany vašeho nového spojence.

Běžnou praktikou rovněž je nechat jednu nebo více jednotek pod kontrolou spojence, takže pro ně rozkazy píše on, ačkoli některé školy, zejména v Americe, to považují za neplatné. Více se rozkazům „z plné moci“ budu věnovat v pojednání o poštovních partiích; nyní stačí říci, že by měly být povoleny, pokud případný odlišný rozkaz z pera skutečného vlastníka dostane přednost.

Důležitou stránkou spojenectví je maskování: vyplatí se držet spojenectví v tajnosti tak dlouho, jak je možné. To je samozřejmě mnohem snazší v poštovní partii, kde nikdo nevidí, kdo se s kým baví. V hrách naživo nejsou intrikánské falešné útoky moc praktické – jejich vypracování trvá dlouho a v časovém tlaku jsou ohromně náchylné k chybě. Ale nějaké úsilí by vyvinuto být mělo. Pokud se Rusko a Turecko domluví na spojenectví, tak by neměli zahájit F Sev – Rum a F Ank – Con. V jakékoli příčetné partii by se sirény rozezněly po celé Evropě: Je tady Moloch! Itálie vrhne všechno na ochranu Rakouska a do útoku proti Turecku, zatímco Rusko se ocitne pod útokem Anglie a Německa na severu, a spojenectví se nikam nedostane.

Toto specifické spojenectví by tudíž mělo začít standoffem v Černém moři – nebo ještě lépe falešnou zradou Rusa, který zabere Černé moře pro sebe, zatímco Turek vztekle křičí. (ne doopravdy, samozřejmě, přílišná reakce v těchto případech lehce všechno prozradí.) Nechte je na pochybách: to je jediná cesta. Pokud Rus dokáže přesvědčit Němce, že, řekněme, Turek se chystá převálcovat Rusko s rakouskou pomocí, Němec s velkou pravděpodobností bude Rusa podporovat až do chvíle, kdy si začne přát, aby to nedělal.

Existuje několik slavných maskovacích strategií, snadno rozpoznatelných cynickými mazáky. Jedna z nich je Key Lepanto (projednávaná pod italskými zahájeními), v níž Ital vpadne do Terstu na jaře 1901, dště na Rakousko síru a zpravidla nikoho neoklamaje. Maskování by mělo být jemné, není-li soupeř velmi slabý.

Dlouhodobá spojenectví vyhovují spíše „vnějším“ velmocím, Anglii, Francii, Rusku a Turecku, než těm centrálním. Základním smyslem vedení takového spojenectví je uchovat si iniciativu nad vaším spojencem, která umožní, že v dané chvíli dokážete lépe zradit vy jeho než on vás. Je velice snadné pro, řekněme, Angličana držet tímto způsobem bič nad Němcem:
Německo se nutně musí obrátit k Anglii zády, nesouc hlavní tíhu bojů, zatímco Anglie rozšiřuje síť flotil po celé západní polovině mapy; tyto mohou být snadno použity k zabrání zranitelných německých držav podél Severního moře, zatímco pro Němce je první útok téměř nemyslitelný, neboť nemůže stavět flotily, aniž by dal svoje úmysly dopředu jasně najevo. Stejné pravidlo platí v obdobných vnitřně-vnějších spojenectvích: Turecko – Rakousko, Rusko – Rakousko, Francie – Itálie, atd. Centrální mocnosti dělají zřídka dobře, vážou-li se do dlouhodobých ustavení, jedině jsou-li spokojeny s budoucím druhým místem. Kvůli tomuto principu vznikl rozšířený a ze dvou třetin nepřesný názor, že Německo, Rakousko a Itálie jsou značně slabší, než zbylé čtyři země. Hra na spojenectví, nejčastější mezi nezkušenými hráči, jim jednoduše nesvědčí.

Jediná chvíle, kdy je garantováno, že spojenectví vydrží i mezi dobrými hráči, je v otázce patových linií, které se vytvoří později v partii. Je úplně běžné spatřit situaci, v níž dva páry velmocí stojí naproti sobě podél patové linie a ani jeden hráč nemůže zradit spojence, aniž by zároveň neotevřel stavidla nepřátelské skupině. V tomto případě je absolutní koordinace nezbytná. V poštovních partiích, v nichž je komunikace často vratká, bylo mnoho „jasných“ remíz přetaveno v drtivé vítězství jedné skupiny, nedokázala-li se ta druhá stejně koncentrovat. V partiích naživo nicméně tato obtíž nastává pouze v případech, kdy je hra velmi dlouhá.

Všichni proti všem

Protikladem aliančního hraní je styl všichni proti všem. Jsa mnohem zábavnější, ukazuje Diplomacii v jejím nejlepším světle. Základním rozdílem je, že místo uzavření spojenectví s hráčem A a ignorování hráče B, se spojíte s oběma. Je neskutečně uspokojivé sledovat vaše dva „spojence“ sekat se navzájem na cucky přesně tím způsobem, jaký jste naplánovali, zatímco stojíte opodál, sbíraje kousky, které odpadávají z jejich tříštících se impérií. Jednoduché pravidlo takové hry je: držte se všemi dobré vztahy až do poslední možné chvíle.

Někdy, samozřejmě, jsou vztahy trochu napjaté. Přirozeně je nezbytné zajistit, že vaši protivníci jsou na dostatečné úrovni, aby přijali tento způsob hry: je občas nutné, například, si vypůjčit centrum od jednoho z vašich sousedů bez předchozího dovolení, vysvětlivši to následně sladkými slovy a zajímavými návrhy. Pokud to váš soused nese nelibě do bodu násilného protiútoku, hrajete v jiném typu partie.

V srdci stylu všech proti všem je myšlenka rovnováhy moci, základní kámen opravdové diplomacie, jež je přehlížena překvapujícím množstvím hráčů. Je vaší první prioritou zajistit, že žádná země nevyroste nad ostatní… pokud, samozřejmě, jí nejste vy. Jednoduchý příklad je Švédsko v roce 1901, jehož jsme se již dotkli. Obvykle bude mít Německo i Rusko jednu jednotku sousedící se Švédskem po jarních tazích, ale na Švédsko je tradičně nahlíženo jako na ruskou oblast, a jeho obsazení zřídka přinese Němci mnoho dobrého, neboť znamená, že nejspíše pustil Dánsko nebo Holandsko. Tudíž německá kontrola nad švédským osudem je vysoký trumf. Někteří hráči tam Rusa automaticky nepouští, aniž by se obtěžovali skrývat svoje úmysly, ale to je nováčkovské hraní. Dobrý Němec řekne Rusovi: „Můžeš si vzít Švédsko, pokud budeš mít problémy na jihu, ale pokud se ti tam bude dařit, jsem si jist, že pochopíš, že tě budu muset udržet mimo pro moji vlastní ochranu. Nemám žádný zájem Švédsko zabrat, ale musím zpomalit míru tvého budování…“ atd. Rus nováček bude hřmít a hrozit; zkušený přijme, že trumfy drží Němec a bude se snažit vytvořit zdání problémů na jihu.

Je daleko lepší vašemu protivníkovi říct, co se chystáte udělat, není-li ztráta překvapení důležitá. To je způsob, jak hrát styl všech proti všem, žonglovat s ostatními velmocemi, prohřešit se v malých dávkách tu tady tu tam, ale nikdy ne natolik, aby se vztahy rozbily. Téměř neexistuje hranice pro to, čeho může být dosaženo taktem a přemlouváním: jako Angličan jsem obsadil Brest v roce 1901 s francouzským svolením, jako Němec jsem měl dvě jednotky jako vítané hosty na francouzské půdě v roce 1902, atd. Pokud, jako Angličan chcete zabrat Kanál na jaře 1901, existují dva způsoby jeho dosažení: buď si domluvíte demilitarizovanou zónu, kterou promptně porušíte, nebo požádáte Francii o svolení na vytvoření předmostí v Belgii pro budoucí útok na Německo. Francouz může vždycky říci ne, ale pak se alespoň vyhnete standoffu v Kanálu (strašlivému pro Anglii) … a udrželi jste si pro budoucí vyjednávání dveře otevřené.

Podobně jako alianční hra je hra všech proti všem lépe uzpůsobená některým zemím. Německo je pro ni ideální zemí, což je důvod, proč je Německo často oblíbenou zemí zkušených hráčů. Neznám většího potěšení v téhle hře než sedět ve středu desky, pomalu se rozšiřovat a halasně povzbuzovat divoký boj, který jsem rozpoutal okolo. Rakousko je rovněž vhodné, a také Rusko (které je přizpůsobitelné čemukoli), Itálie není špatná, Turek jediný naprosto nepoužitelný.

Je třeba uznat, že je daleko těžší uspořádat styl všech proti všem v Diplomacii naživo, protože přesuny musí být často detailně naplánované a je třeba dlouhých diskusí se všemi účastníky. Dobrý Němec, řekněme, by měl být schopen odhadnout se slušnou přesností všechny tahy jara 1901, ale to vyžaduje úzkostlivě přesné plánování jemných detailů, ne vždy snadné v ruchu hry naživo. Myslím si, že proto se centrálním mocnostem daří o tolik méně v partiích naživo, než v poštovních hrách: jejich vlastní potenciál není o nic menší než ten vnějších velmocí, ale jeho zhodnocení vyžaduje více schopností i úsilí.

Teorie rozptýlení

Zde je apoteóza hry všech proti všem, vymyšlená Nickym Palmerem, který ji bral původně jako vtip, ale zjistil, že je v ní víc, než se mu na první pohled zdálo. Myšlenka, ve zkratce, navrhuje rozptýlit vlastní jednotky po mapě tak široce, jak je možné, a mít díky tomu želízka ve všech ohních. Nevýhoda je zřejmá: domácí fronta zůstane vážně oslabená. Nickyho teorie nicméně pokračuje tím, že jednotky na dalekých výspách budou natolik cenné, jejich podpora si tak úzkostlivě předcházená, že si nikdo nedovolí rozzlobit rozptýlitele útokem na jeho domovská centra. Překvapivě, tak se také stalo. Jednotka v zahraničí drží ohromnou vyjednávací sílu: francouzská armáda, řekněme, v Haliči se může přidat do místních rozporů na straně toho, kdo přijde s nejlepší nabídkou, beze strachu z odplaty, neboť žádný z místních zainteresovaných nemá jednotky nikde poblíž Francie. Na závěr je cílem udeřit zároveň na půltuctu míst a sebrat vítězství, než se zbylé velmoci vzpamatují. Je nutné podotknout, že nikdo zatím nedotáhl teorii rozptýlení k závěrečnému triumfu, a je možné, že zmíněná teorie není nutně celkově funkční.

Hodnota jedné toulavé jednotky je však nade všechny pochyby a správná odpověď je možná k nalezení někde mezi tímto případem a čistou teorií rozptýlení. Zejména pro vnější velmoci je toulavá jednotka velmi cenná, neboť jim umožňuje ovlivňovat hru v oblastech, které jsou jim normálně nedostupné. Například Francie, která má tak pokojná zahájení ve většině her, je zvláště dobře umístěná na vyslání armády na vzdálený východ nebo flotily do skandinávského sektoru. Hledě na moje vlastní nedávné poštovní partie, nacházím dva podobné případy: francouzská armáda v Čechách na podzim 1902 a ruská armáda v Benátkách v roce 1904. Obě jednotky byly ohromně cenné z diplomatického pohledu, umožňujíc mi vyvíjet tlak v místech normálně mimo můj dosah.

Hodnota toulavé jednotky má také svoji taktickou stránku, jak se ukáže, až se dostaneme k otázce patových linií.

Závěr

Základem dobrého hraní Diplomacie je utajit vaše pravé záměry, nikoli lhaním, které zbytečně dráždí, leč prováděním nejednoznačných tahů tak dlouho, jak je to možné, a tvrdými a rozhodnými údery ve správný čas. Než ten čas přijde, nedávejte sliby, které nemůžete splnit, ani hrozby, které nemůžete vykonat. Pokud zjistíte, že jste schopni dlouhodobě táhnout, jak říkáte, aniž byste se znevýhodňovali, pak hrajete dobře. Ostatní vás mohou považovat za slabého hráče či vozíka, protože jim soustavně říkáte pravdu; časem se začnou spoléhat na to, že vždycky zahrajete, jak jste řekli, a pak se stanou neopatrnými. Navymýšlejte si kolik lží chcete o důvodech vašich manévrů, ale nelžete o manévrech samotných. Nikdy se nenechte hnát vendetou: je snadné rozzuřit se nad přepadovým útokem „spřátelené“ země, ale pokud se nad něj dokážete povznést a vyjednat to nejlepší z vaší nové pozice, vždy budete mít možnost se zotavit. Existují zaznamenané případy návratů z pozice na dvou jednotkách k vítězství: toho není dosaženo zarytou obranou v beznadějných pozicích, ale pružností přístupu a ochotou spolknout dočasné ponížení pro lepší časy v budoucnu. Dokud máte jednotku, jste ve hře.

Převzato z originálu Richard Sharp: The Game of Diplomacy (1978), publikovanému s Richardovým svolením na http://www.diplomacy-archive.com/resources/god/two.htm

Překlad: von Stichen, 10/2013